Součinnost žák - rodič - učitel

Za problém považuji i velmi malé zapojení rodičů do chodu školy (třídy). Rodič svěřuje svou ratolest na 9 let instituci, o které mnohdy ví jen to, že se jmenuje „základní škola“.

• O to, co, jak a kdy se jejich děti budou učit (tzv. školní vzdělávací program) 
• o počty hodin v ročnících (tzv. výukové plány)
• o získávání a využívání dovedností (tzv. kompetence)
• a o formy vzdělávání

se předem bohužel zajímá mizivá část rodičů. Pak bývají skoro vším překvapeni. Jako příčinu vidím to, že rodič má pocit, že:

• ve škole nemůže nic změnit, protože tak to prostě je
• poškodil by své dítě, učitelé by se na něj dívali přes prsty
• anebo že se berou v úvahu jen přání „hlasitých“ a „menšinových“ rodičů.

Zkušenosti ukazují, že v nižších třídách se rodiče baví s vyučujícím a snaží se jim pomáhat. Nepřímo, za to aktivně, tak podporují rozvoj dítěte.

Na II. stupni nastává jeden z mála okamžiků, kdy se rodič s vyučujícím chce spojit tak 14 dní před pololetním vysvědčením v 9. třídě. Vždy se u této situace vnitřně ptám: „Co jste pro to udělali v 6. či 7. třídě?“.

Pokud si má dítě odnášet smysluplné dovednosti a znalosti, tak se na tom musí bezpodmínečně podílet jak žáci, tak i jejich rodiče a učitelé. Pokud jeden z tohoto svazku vypadne, výsledky jsou násobně slabší.

Tvořím pro dobré lidi. David Gajdošík.

Učitel s neučitelským myšlením a názory.