Moravský kras fakt miluju, jezdím tam na kole několikrát do roka. Mým nejmilejším místem jsou Sloupsko-Šošuvské jeskyně. A právě tam, při jedné cykloakci, jsem si všiml plakátku o netradiční prohlídce Nagelovy propasti. Hned jsem si řekl, že musím udělat všechno pro to, ať se do ní můžu podívat.
A tak jsem vymyslel tvrdě outdoorovou výpravu složenou ze dvou nosných bodů:
- Za prvé – sáhnout si až na dno Nagelovy propasti ve Sloupsko-Šošuvských jeskyních. Pozor! – neupravenou cestou (tedy spíše necestou), blátem, vodu, po žebřících mimo běžný návštěvnický okruh.
- A za druhé – putovat na kole po zajímavých místech Moravského krasu – třeba na naši nejznámější propast – Macochu, či větrný mlýn v Rudici.
Tak vzhůru na dno!
V pátek po škole nakládáme kola na vlak a hurá do Blanska.
V sobotu ráno raníčko šlápneme do pedálů a vydáváme se dlouhým stoupáním z Blanska směrem na Rájec-Jestřebí a Sloup. Po šíleném stoupáku se u Karolína kopec naštěstí otočí a následuje zasloužený 15 min. sjezd z kopce dolů, přímo k jeskyni. Tam fasujeme přilby a čelovky a jde se vzhůru na dno do podzemí.
Po pár krocích opouštíme běžnou návštěvnickou trasu a začínáme klesat do Nagelovy propasti. Nejprve po 100 schodech dolů (to vypadá v pohodě), potom po 12 metrovém žebříku (to už se někteří bojí) a pak už jen po klouzavém jílu, bahnu a kamenech. Jo, klouže to opravdu pěkně a navíc všude je úplná tma – světlo je jen z naší čelovky.
Ha, a jsme dole. Protéká tudy potok – prý má nějakých 5 °C. Nechci se namočit a tak našlapuji opatrně na vyčnívající kameny. Marně, za chvíli cítím mokro v botách.
Ovšem, když jsme tady byli poprvé (r. 2013), tak tem potůček byl zrovna rozvodněný. Nějak jsem pobral, že se jím budu brodit – myslel jsem, že u toho to zůstane. Nezůstalo. Přišli jsme k jezírku a průvodce nás vyzval, ať ho přejdeme – no jak to říct ... Myslel jsem, že si dělá srandu. Nedělal. Po pás do 5 °C „teplé“ vody se mi teda moc nechtělo, ale co se dalo dělat. Pro blaho akce musí člověk něco vydržet …
Při našich dalších výpravách (r. 2014, 2016) už byl potok ve svém korytě. A tak jsme se dostali i do dalších částí propasti. Ouha, 120 m pod povrchem jsme se plazili úzkými, ale hodně úzkými, štěrbinami, bahnem, tmou, po pěkně tvrdých kamenech a k tomu všemu ještě hlavou dolů. Zprvu to vypadalo, že to snad ani nedáme, ale povedlo se všem! Docela libový zážitek!
Co bylo ale ještě horší, byl fakt, že jsme se stejnými místy museli dostat i zpět.
V další části naši jeskynní trasy jsme pokračovali pěkně jako „kačenky“, hezky v podřepu, nízkou chodbou. Na jejím konci jsme se po nepatrných hladkých výstupcích vyšplhali do vysokého komína. Klouzalo to dokonale. Zpět jsme se dostali sklouznutím dolů pěkně po zadku, po tom krásném jeskynním uklouzaném jílu. Slušný tabáček. Někoho prdelka bolela ještě dost dlouho po návratu :-).
Aby potoka nebylo málo, vydali jsme se do další části jeskyně přímo jeho středem. Tentokrát už regulérním plazením. Chápeš, že pod tebou teče 5 °C „teplý“ potok a nad tebou je 120 m skály? Povolíš-li ruce = jsi v té ledové vodě. Zvedneš-li zadek = bouchneš se o tvrdou skálu. Připadal jsem si, jak na paragánském výcviku. Proplazili jsme se až k jezírku, do kterého někteří bez váhání vlezli a pěkně se vykoupali. Podotýkám, že teplota vzduchu byla nějakých 7-8°C a teplota vody kolem 5°C.
Pěkně mokří jsme vyrazili na cestu zpět - pochopitelně opět plazením. Po zdolání tohoto úseku stačilo už „jen“ vylézt stěny propasti, 12 m žebřík a pak 100 schodů jako „bonbónek“ na závěr. Špinaví, mokří, na kost promrzlí a unaveni jsme se zhruba po 3 hodinách ocitli opět na denním světle. Ztracenou energii jsme nějaké 2 hodinky dobíjeli vyhříváním se na sluníčku.
Po odpočinku jsme opět zaklesli nohy do pedálů a pohodovou cestičkou dojeli k Punkevní jeskyni a dále kolem Kateřinské jeskyně až na Macochu. Pokračovali jsme přes Rudické propadání k větrnému mlýnu. Odtud následovala cyklistická odměna - dlouhý sjezd až do Blanska.
Další den – v neděli – jsme zajeli do Kateřinské jeskyně. Tentokrát na běžnou prohlídku. Pro velký úspěch jsme si zopakovali včerejší trasu přes Macochu k větrnému mlýnu v Rudicích a sjezd do Blanska.
Plni nových zážitků jsme Blansko a Moravský kras opustili v odpoledních hodinách.
Tuto akci miluji. Přiznávám, že je fyzicky náročnější, někteří si možná ponadávají, že už fakt nemůžou …, nebo že do té ledové vody nevlezou …, pro rodiče (a taky pro mě) je i finančně nákladnější.
Ve finále asi sám uznáš, že to byly fakt parádní akce. Moravský kras je prostě „krásný“. Už jsem tam byl mnohokrát a nelitoval jsem nikdy. Děkuji všem, za velmi pohodovou atmosféru a nezapomenutelné zážitky.
Tvořím pro dobré lidi. David Gajdošík.
Učitel s neučitelským myšlením a názory.