Na sportovní ZŠ Jitřní jsem nastoupil v únoru 2003, takže už patřím k „inventáři“ školy. Služebně starší vyučující byste tady hledali těžko, prakticky všichni vyučující sem přišli až po mně. Vždyť letos už začínám 15. školní rok, tady na Jitřní.

Za tu dobu mi škola přirostla k srdci. Hodlám tvrdit, že jí nikdo nezná tak dobře jako já. Neznám ani většího patriota, propagátora a sponzora Jitřní než jsem já :-). Povedlo se mi zde poznat naprosto úžasné lidičky, vytvořit pro ně (a s nimi) smysluplnou výuku, pohodové akce i víkendové výpravy. Je opravdu nádherné, když se přijdou podívat bývalí žáci a vzpomínají na to, co jsme společně prožili. Vždy mi hlavou projede, že ta (nevděčná) práce učitele snad má smysl, i když ho někdo objeví třeba až v době, kdy opustí školu :-).

ZŠ Jitřní, sjíždění Sázavy s p. uč. Gajdošíkem

 

Od začátku učím technicko-přírodovědné předměty – tedy hlavně fyziku, chemii a laboratorní techniku. Ty mě fakt baví. Dětem se snažím látku podat stručnějasněvýstižně (což se samozřejmě ne vždy daří). Fakt si myslím, že žákům předávám znalosti a dovednosti tak, že z těchto předmětů nemají takovou psychickou újmu, jakou z nich mívali jejich rodiče.

K těmto hlavním předmětům většinou přiberu i příroďák a počítače. Za tu řádku let jsem ale učil už skoro všechno, třeba i:

  • rýsování - jó i to se tady učívalo a mělo to co do sebe
  • předchůdci dnešní laboratorní techniky nesly názvy jako přírodovědná, později chemická a ještě později fyzikální praktika
  • ale taky občanku, rodinku a výchovu ke zdraví
  • nebo „top“ předmět zvaný volba povolání
  • povedlo se mi učit i nějaké hodiny dějepisu a zeměpisu
  • a dokonce jsem na Jitřní měl několik kurzů počítačů pro seniory

Takže kromě těláku a humanitních předmětů vlastně všechno :-).

 

Ve volném čase připravuji volnočasové akce, jezdím na kole a chodím do přírody. Taky značím turistické trasy, mám rád jízdu vlaky, baví mě branné akce a atletika.

Podle jednoho testu bych "zřejmě skončil v plamenech na hranici jako Jan Hus. Mé smýšlení je prý blízké tomu, jak smýšlel pražský mistr. Možná jsem podobným idealistou, který stojí – či chce stát – neochvějně na půdě trvalých hodnot a nesmiřuje se s tím, jak věci jsou. To mi přináší sváry a řadu nepřátel. V životě to nemám vůbec lehké, ale pokud budu vždy hledat především dobro a spravedlnost, pak můj boj jistě nebude marný." Tak něco asi na tom bude ...

Dunajská cyklostezka

 

 

K učení jsem se dostal vlastně náhodou

Na základce jsem chodil do různých kroužků – třeba turisticko-branného, do sportovek, fotografického, elektrotechnického ... .

Ve 14 letech, vstupem na střední školu, zakládám vlastní oddíldnes 14leté borce vodíme ve dvojicích i do jídelny :-). Nejprve pod dohledem dospěláků, později už jako vedoucí. Do našeho oddílu chodily i děti ze třech dětských domovů. Dnes by se tomu asi říkalo integrace, nebo moderněji inkluze – my jsme to tenkrát tak neřešili. Prostě nás to bavilo a děti asi taky – schůzky bývaly 2x týdně, co 14 dní víkendovka a 3x do roka tábor – to byly časy!

Při tom jsem studoval textilní průmyslovku, později i vysokou. Nepředstavujte si to ale, že umím šít – jednalo se o obor mechanické technologie – tedy stroje a spousta chemie. To mi přineslo mnoho zkušeností z reálné výrobní praxe. Na rozdíl od většiny teoretiček (které ví co a jak má kdo dělat, ale v reálu jejich pracovní zkušenosti jsou jen ty, že u tatínka ve firmě byly na brigádě a nosily šanony z prvního patra do druhého), mám i slušné zkušenosti s prací ve výrobních podnicích různého typu.

Jenže jak je známo, textilní průmysl byl u nás prakticky zlikvidován, a tak jsem musel zvolit něco jiného. Naskytla se mi možnost starat se o jednoho kluka na vozíku při vyučování. Dnes by se tomu říkalo asistent, tenkrát se to ale tak nebralo. A při tom jsem na té škole začal i učit.

Ale všechno má svůj konec a tak jsem se ze dne na den ocitl v Praze na Jitřní. No a tady jsem už 15. školní rok, se zkušeností:

  • více než čtvrt století dlouhou prací s dětmi v zájmových kroužcích
  • z reálné praxe ve výrobních podnicích různého typu
  • s dlouholetou integrací dětí z dětských domovů mezi většinovou populaci
  • integrací zdravotně znevýhodněných dětí

 

 

soutěž Bludiště, akce p. uč. Gajdošíka na sportovní ZŠ Jitřní

 

Možná, že i díky těmto zkušenostem vidím školství jiným pohledem, než je většinový názor vyučujících.

Příliš chytrý učitel

Podle mě je největším problémem českého školství „příliš chytrý učitel“ – to jste asi nečekali, že. Fakt nedokážu pochopit, k čemu je na základní škole učitelka, která v mládí nádherně recitovala, vyhrávala fyzikální a matematické olympiády, vytvořila národní rekordy ve sportu, když se z této „dokonalosti“ neumí snížit na úroveň svěřených dětí a tudíž jim to neumí předat.

K čemu je dětem přínosný „nadupaný“ učitel, který chce od dětí to, co (se) ještě před rokem učil na vysoké škole (tedy o 2 stupně a 10 let výše), místo aby věnoval tento čas procvičování a utužování dovedností.

Pak je to pořád: „oni to nechápou …“, „vždyť to musí vědět …“, „už jsem jim to přeci říkala …“, „však já jim ukážu …“. Jediné, co takové učitelky dětem předávají, je postupný odpor k předmětu.

 

Přehnaná jednotnost místo různorodosti

Další zlo školství vnímám v přežívající snaze o přehnanou jednotnost. Jako, umí mi někdo vysvětlit, proč všechny děti ve škole (třeba 130 dětí v ročníku) má mít v jednom předmětu jednotné sešity, jednotně nadepsané, ve stejný okamžik mají být i na stejné stránce v učebnici a všichni mají psát stejné testy a dokonce mají mít i stejný počet známek … Odpověď dostávám tuto: „Co kdyby se rodiče ptali, jak bych jim to pak vysvětlila!“ No přece jednoduše – každý má jiné potřeby, jiné tempo a jiné možnosti se vzdělávat. Proto nemůžou být všichni znalostně a hlavně dovednostně na stejné úrovni. Když se doma zeptáte svého dítěte, kdo je ve třídě nejlepší / nejhorší / průměrný sportovec / čtenář / počtář / hudebník, tak vám to bez přemýšlení řekne. Přes to se školy snaží vše sjednocovat, ačkoli na všechny strany deklarují, jak mají individuální přístup a nabízí pestrou výuku. Souhlasím, že pro vedoucí pracovníky je to jednodušší, ale pro vyučující je to neskutečná zátěž. Učitel pak dělá hlavně to, že pořád kontroluje a obíhá ostatní, ať si věci doplní. Já si ale myslím, že učitel má spíš učit, připravovat výuku a zjišťovat, jakými dalšími způsoby to do svěřených dětí dostávat.

Zároveň jsem tvrdě přesvědčen, že přílišná jednotnost zbavuje děti odpovědnosti, samostatnosti i názoru. Vede k tomu, že nikdo necítí uznání své práce, tudíž nemá potřebu jí zlepšovat a prakticky tak stagnuje na místě (v lepším případě) nebo se i horší (častěji). Místo přehnané jednotnosti bych raději bral dodržování velmi elementárních, chcete-li přirozeně jednoduchých pravidel.

 

„Ušlechtilá“ výuka

Další nešvar vidím v naddimenzovaném a nevyváženém množství „ušlechtilých“ humanitních předmětů (ČJ/AJ/NJ/Dě/Ze/HV/VV/VO/VZ/FG/VP) na úkor těch „neušlechtilých“ technicko-přírodovědných a sportovních. Všude se na nás valí, jak je potřeba posilovat technické vzdělávání a pohyb u dětí. Realita je však taková, že tyto předměty mají rok od roku méně hodin, na úkor těch mediálně „nenáviděných“ humanitních, které trvale rok od roku hodinově posilují. Vysvětluji si to tím, že školy si počty hodin tvoří samy. A protože je tam naprostá převaha těch „správných“ – „humanitních“ – učitelek, tak je zjevnou početní převahou protlačí.

Logické chápaní problému, vztah k přírodě a odpovědnost, za své jednání, které rozvíjí především přírodovědně-technické a sportovní předměty, tak jde do kopru (bohužel).

 

Nízká součinnost žák – rodič – učitel

Za problém považuji i velmi malé zapojení rodičů do chodu školy (třídy). Rodič svěřuje svou ratolest na 9 let instituci, o které mnohdy ví jen to, že se jmenuje „základní škola“.

  • O to, co, jak a kdy se jejich děti budou učit (tzv. školní vzdělávací program) 
  • o počty hodin v ročnících (tzv. výukové plány)
  • o získávání a využívání dovedností (tzv. kompetence)
  • a o formy vzdělávání

se předem bohužel zajímá mizivá část rodičů. Pak bývají skoro vším překvapeni. Jako příčinu vidím to, že rodič má pocit, že:

  • ve škole nemůže nic změnit, protože tak to prostě je
  • poškodil by své dítě, učitelé by se na něj dívali přes prsty
  • anebo že se berou v úvahu jen přání „hlasitých“ a „menšinových“ rodičů.

Zkušenosti ukazují, že v nižších třídách se rodiče baví s vyučujícím a snaží se jim pomáhat. Nepřímo, za to aktivně, tak podporují rozvoj dítěte. Na II. stupni nastává jeden z mála okamžiků, kdy se rodič s vyučujícím chce spojit tak 14 dní před pololetním vysvědčením v 9. třídě. Vždy se u této situace vnitřně ptám: „Co jste pro to udělali v 6. či 7. třídě?“. Pokud si má dítě odnášet smysluplné dovednosti a znalosti, tak se na tom musí bezpodmínečně podílet jak žáci, tak i jejich rodiče a učitelé. Pokud jeden z tohoto svazku vypadne, výsledky jsou násobně slabší.

 

Nedbání na potřeby svěřených žáků

Další tvrdý oříšek je seberealizace osobních zájmů (hlavně) učitelek, bez ohledu na potřeby svěřených žáků. Jak si jinak vysvětlit, že paní učitelky jsou schopny 15x za školní rok uspořádat kulturní programy (divadlo, koncerty, galerie). Ovšem na nějaké „klučičí“ aktivity své svěřence berou málokdy, ne-li vůbec. Podle mě by „ušlechtilé“ a „neušlechtilé“ činnosti měly být více vyvážené. Opakuji „vyvážené“ - tedy i to, i to. Díky naprosté převaze učitelek ve školách bývají potřeby chlapců prakticky potlačené, což vede k tomu, že se kluci nemají kde realizovat a tak tu „ušlechtilou“ paní učitelku zlobí, provokují a vymýšlí blbiny.

ZŠ Jitřní - Battlefield, branná soutěž p. uč. Gajdošíka

 

Nízká odpovědnost žáků za své jednání

Ve školách děti většinou nedostávají prostor pro samostatnost a odpovědnost. Důvod vnímám v zaklínadlu zvaném „bezpečnost“. Proč vodit 16letého (ale i 11letého) kluka za ručičku ve dvojicích do jídelny, když 30 m před ní je tělocvična, do které chodí (mnohdy i častěji než do té jídelny) v pohodě sám? Otázka, na kterou léta marně hledám odpověď. Tímto přístupem dětem vlastně říkáme: „O nic se nestarej, my to uděláme za tebe.“. Můžeme to přepsat i do jiných slov: „Jak můžeš mít na věc nějaký názor, přeci já jsem rozhodla, tak to tak bude …“. Děti jsou pak bez názoru a hlavně bez odpovědnosti za své jednání. Tu odpovědnost totiž přenášíme výhradně na vyučující.

 

Učení se encyklopedických znalostí zpaměti

Za problém českého školství považuji i velmi nízké (až žádné) zastoupení digitálních technologií ve výuce. Na mnoha školách je stále nejmodernější (a také jediný) výukový prostředek 40 let starý plakát. Samostatné získávání informací dětmi, které je pak předávají dál, je něco jako vědecko-fantastický film. Osobně by mě zajímalo, kdo při dovolené čerpá informace o místě z hodin zeměpisu a kdo z internetu. Osobně vidím poměr 0:100. Ale ve škole ten se internet přece „nesmí" používat, tam se to musíš naučit nazpaměť, jako před 150 lety.

Děti mívají chytré mobily. Stačí jim wifina (která je dnes i ve vlacích a autobusech) a v pohodě si na nich vyhledávají vše, co potřebují. Dělají to naprosto přirozeně a ovládají to velmi dobře. Bohužel všude jinde, jenom ve školách ne. Nevím, jestli je důvod ten, že internet ovládají násobně lépe, než ty, co je učí, nebo jestli je důvod jiný. Každopádně je to mimo mé chápání.

Nejsem zastáncem toho, že děti se nemají nic učit, protože všechno najdou na internetu. Naopak jsem zastáncem toho, že plno věcí ve škole se učí jen proto, že se to tak „vždycky dělalo“. Mnohdy se učí encyklopedické znalosti (např. hlavní města afrických států), které si každý pamatuje do nejbližší písemky, po které je zapomíná a příště je stejně hledá na netu. Tímto ale děti učíme maximálně tomu, že mají podvádět při testech.

 

 

Tak to jsou asi nejpalčivější školní problémy, jak je vnímám já. Na druhou stranu musím jednoznačně říct, že přes všechny uvedené problémy, se naprostá převaha učitelů, které jsem kdy poznal, snaží dětem předávat znalosti a učit je dovednostem podle svého nejlepšího přesvědčení a možností, které jim zaměstnavatel poskytuje.

ZŠ Jitřní, akce pro děti p. uč. Gajdošíka

 

Za jedny z největších učitelských majstrštyků považuji umění zjednodušit látku tak, aby jí děti pochopily a následně i uměly využít v každodenním životě a při tom vytvořit přátelské prostředí, ve kterém se zúčastnění respektují a dovedou si říct jak příjemné, tak nepříjemné věci, bez pocitu strachu z odpovědi.

Svým přístupem se o to snažím :-).

Zároveň beru, že se všem 310 žákům, které vzdělávám v 17 předmětech a třídách, a jejich rodičům prostě zavděčit nezvládnu. Tak to tak berte! 

 

David Gajdošík, Šumava

Tvořím pro dobré lidi. David Gajdošík.

Učitel s neučitelským myšlením a názory.